První dny života
Dny následující po narození mé dcery byly plné náročných výzev a emocí, které se obtížně dají popsat. Můj porod byl dlouhý a vyčerpávající, zanechal mě fyzicky i psychicky vyčerpanou. Když se narodila, ztratila jsem hodně krve a také bylo nutné provést komplikovaný chirurgický zákrok, aby ji doktoři dostali bezpečně na svět. Toto bylo první z mnoha obtížných okamžiků, kterými jsme musely projít.
Hned po narození jsem strávila dva dlouhé dny na JIP, kde byly mobilní telefony zakázány. V této chvíli jsem byla ve stavu nejistoty a beznaděje. Pravidelně jsem prosila sestry, aby mi zavolaly na oddělení dětské intenzivní péče (JIRP) a zjistily, jestli moje dcera stále žije. V té chvíli jsem neměla žádné jistoty, nevěděla jsem, jestli ji někdy uvidím, zda bude zdravá, zda přežije první týden...
Po dvou dnech jsem byla přesunuta na oddělení šestinedělí, kde ležely šťastné maminky s jejich čerstvě narozenými dětmi. Vedle mé postele však stála prázdná postýlka, což bylo bolestné připomenutí, že moje dcera byla stále na JIRP. Pamatuji si, jak jsem dnem i nocí pozorovala tu prázdnou postýlku a přála si, aby byla vedle mě.
Po několika dnech jsem byla dostatečně zotavená, abych se mohla dostat na vozíku k inkubátoru mé dcery. Bylo to poprvé, kdy jsem ji mohla vidět a začít se o ni starat. Naše první setkání nebylo jako běžné setkání matky s novorozeným dítětem po porodu. Bylo to jiné, plné smutku a těžkostí. Nikdo si nedokáže představit ty pocity, když vidíte tak malé a bezmocné stvoření, které čeká na svůj osud. Nemohli jsme dělat nic jiného, než věřit, pravidelně odsávat mléko a čekat. Každý nový den byl dalším krokem k lepší budoucnosti, i když to bylo nesmírně těžké.
S přibývajícími dny Ella nabírala sílu, rostla a stávala se zdravější. Ale zdálo se, že cesta k jejímu uzdravení je nekonečná. Až když nabrala trochu síly, mohla jsem ji poprvé pohladit, chytit za ruku a dokonce ji přebalit. Ale bylo to složité. Pamatuji si, že jsem se bála, že jí ublížím. Nakonec jsme to společně zvládly, a od té doby se to stalo naší každodenní rutinou. Přebalit, nanést speciální vazelínu na její kůži, masírovat její nožičky a vyprávět jí o tom, co se dělo ve světě venku.
Celá naše cesta byla plná výzev, ale také síly a naděje. Ella nám ukázala, že i ta nejmenší bytost může mít neuvěřitelnou sílu, a že láska dokáže překonat i ty největší překážky. Každý den byl novým krokem na této neuvěřitelné cestě, plné naděje, lásky a víry v zázrak, který se postupně stával skutečností.